MIMOŘÁDNÁ NABÍDKA

Vyberte si ze dvou exkluzivních zvýhodněných balíčků, ušetřete a udělejte radost sobě nebo někomu druhému. 

ZVÍŘÁTKA

Z knihy Ve starém dubu neznají nudu

příběhy z (ne) jednoho letitého stromu

Tiplice obrovská

Tipula maxima

Kmen: členovci
Třída: hmyz
Řád: dvoukřídlí
Čeleď: tiplicovití
Rod: tiplice
Velikost
Délka: 26-42 mm
Rozpětí křídel: 55-65 mm


Popis

Hlava tiplice je oproti zbytku těla nápadně malá, tělo bývá světle šedé. Samice má na rozdíl od samce na konci zadečku špičaté kladélko. Křídla jsou lehce mléčně zakalená nebo průhledná a mohou na nich být černé, šedé nebo hnědé vzory. Tiplice se mimo jiné pozná právě podle její velikosti a trojúhelníkových skvrn na křídlech. Tiplice mají velmi dlouhé a křehké nohy, které se snadno odlomí. Larvy tiplic mají až 50 mm a jejich zbarvení se pohybuje ve škále od bílé až po světle šedou barvu.

Ekologie

Náš i evropský největší zástupce čeledi tiplicovitých. Vyskytuje se od května do července na vlhčích lokalitách, nejčastěji v okolí potoků. Tiplice jsou aktivní večer při soumraku, přes den se rádi pohybují na místech ve stínu. Křehké nohy mohou tiplice využívat i jako ochranu před predátory (tzv. autonomie). Pokud jsou dospělé tiplice uchopeny za nohu, část končetiny se velmi snadno odlomí, aniž by došlo k vážnějšímu zranění a tiplice tak může snadno uprchnout. Slouží tedy k záchraně života, tiplice uletí. Končetiny jí už ale pak nedorůstají.

Larvy se živí rostlinnými zbytky a žijí ve vodním prostředí, obvykle je lze najít na dně, anebo v mrtvém trouchnivém dřevě. Dospělci mohou přijímat jen tekutou stravu, vodu a nektar. Tiplice není komár!

Rozšíření

Vyskytuje se nejvíc ve středních nadmořských výškách a v Česku i střední Evropě je běžná.

Lumek veliký

Rhyssa persuasoria

Kmen: členovci
Třída: hmyz
Řád: blanokřídlí
Čeleď: lumkovití
Rod: lumek
Velikost
Délka: samec 18-40 mm, samice s kladélkem dokonce až 95 mm


Popis

Zbarvení těla černé, s bílou kresbou na hlavě, hrudi a zadečku. Bílé skvrny zadečku jsou malé, téměř kulaté. Má dlouhé oranžové až červené nohy a dva páry blanitých křídel.

Ekologie

Lumka velikého můžeme nejčastěji spatřit od května do září za slunného počasí na hromadách dříví, pařezech, podél lesních cest a na lesních okrajích, kde číhá na svou kořist. Samice obletuje dřevo napadené larvami pilořitek. Má vysoce vyvinutý čich, kterým zjistí larvy pilořitek i pod dřevem. Pak vsune do dřeva až několik centimetrů hluboko tenké kladélko. Jím nabodne larvu pilořitky a vloží do ní vajíčko. Vylíhlá larva lumka vyžírá tělo „hostitele“, posléze se zakuklí a dospělý lumek se pak prokouše dřevem ven.

Rozšíření

Na celém našem území od nížin do hor, nejraději má střední polohy jehličnatých nebo smíšených lesů. 

Zlatěnka ohnivá

Chrysis ignita

Kmen: členovci
Třída: hmyz
Řád: blanokřídlí
Čeleď: zlatěnkovití
Rod: zlatěnka
Velikost
Délka: cca 5 mm, maximálně 10 mm



Popis

Zlatěnka ohnivá je drobná dlouhá vosička. Její zbarvení upoutá hned na první pohled. Ve slunečním svitu září všemi kovově lesklými barvami. Na zeleno-modré hlavě zaujmou velké černé oči a lomená tykadla. Na hrudi se opět míchají modro-zeleno-žluté barvy. Zakrnělé žihadlo je zbarveno do červeno-růžova. Celé tělo je mírně ochlupeno.

Ekologie

Zdržuje se na výslunných místech, například na hlinitých stěnách, zdech, dřevěných plotech apod. Samička vyhledává hnízda samotářských vos, zvláště hrnčířek. Když majitelka hnízda odlétne, samička zlatěnky vnikne ihned dovnitř, na larvu položí své vajíčko a zase prchne. Někdy se stane, že ji hrnčířka přistihne, a tu se zlatěnka stočí do klubíčka. V této poloze ji chrání tvrdý krunýř. Silnější vosa hrnčířka obvykle zlatěnku vynese a vyhodí ven, aniž jí ublíží. Vylíhlá larva zlatěnky pak svými silnými kusadly vysává tělní šťávu „hostitele“. Následně se zakuklí a zjara se vylíhne nový dospělý jedinec, který se živí nektarem z květů.

Rozšíření

Zlatěnka ohnivá je rozšířena po téměř celé Evropě, v mírném pásu Asie a pronikla i do Severní Ameriky. Jedná se o hojný hmyz s maximem výskytu v teplých letních měsících.

Tesařík skvrnitý

Leptura maculata

Kmen: členovci
Třída: hmyz
Řád: brouci
Čeleď: tesaříkovití
Rod: tesařík
Velikost
Délka: 14-20 mm



Popis

Má útlé tělo, které se k zadečku dále nápadně zužuje. Krovky jsou žlutočerné, přičemž kresba černých skvrn je velice variabilní, stejně jako u dalších podobných druhů.  Při zběžném pohledu je tento druh tesaříka zaměnitelný s tesaříkem čtveropásým, na rozdíl od něj má ale tesařík skvrnitý žlutooranžově zbarvené nohy, zatímco tesařík čtveropasý je má černé.

Ekologie

S broukem se můžeme v naší přírodě setkat od května (června) do srpna, od nížin až do hor. Oblíbil si listnaté lesy, lesní mýtiny a louky. Tam usedá především na silně aromatické květy miříkovitých a dalších rostlin, ze kterých saje nektar, velice často ve společnosti dalších druhů hmyzu.

Až 30 mm dlouhá larva tesaříka skvrnitého není nijak vybíravá. Vyvíjí se ve dřevě bříz, vrb, topolů, habrů, dubů, ale i lísek, hlohu, osik. Méně často pak ve dřevě jehličnatých stromů jako jsou smrk, borovice či jedle. Samička klade vajíčka do pařezů, přízemních částí mrtvých anebo oslabených stromů, ale i do pokácených stromů a silných spadlých větví. Larvy se tedy živí trouchnivějícím dřevem listnatých stromů, dospělci se se živí pylem a částmi květů.

Rozšíření

Tesařík skvrnitý je rozšířen po téměř celé Evropě. Areál jeho výskytu zasahuje až na Kavkaz a Zakavkazí.

Mlok skvrnitý

Salamandra salamandra

Kmen: strunatci
Třída: obojživelníci
Řád: mloci
Čeleď: mlokovití
Rod: mlok
Velikost
Délka: 18-28 cm



Popis

Mlok má zavalité a válcovité tělo, hlavu širokou, zploštělou s nápadnými příušními žlázami, končetiny jsou krátké. Na bocích těla je 11 až 12 příčných rýh. Ocas je válcovitý, ze stran zploštělý, tupě zakončený. Jeho nápadné žlutočerné zbarvení představuje výstražné zbarvení.

Ekologie

Přebývá ve vlhkých listnatých a smíšených lesích zejména v okolí potůčků a pramenišť. Upřednostňuje zarostlé a suťovité svahy, kde nachází dostatek úkrytů. Aktivní je převážně v noci a ve dne za deštivého počasí. Pojídá žížaly, slimáky, hmyz, pavouky a další bezobratlé. Rozmnožuje se převážně v druhé polovině roku v létě a na podzim, vždy na souši. Samec nesoucí samici na zádech odkládá spermatofor (balíček spermií), který samice nasaje do kloaky. Oplozená vajíčka se vyvíjejí v těle samice, na jaře samice rodí larvy (40, max. 70) do vody (potok, studánka, jezírko). Larvy jsou masožravé, živí se rybím potěrem, drobnými korýši nebo členovci, často se u nich také projevuje kanibalismus. V přírodě se mloci dožívají přibližně 20 let.

Rozšíření

Západní a střední Evropa včetně Apeninského poloostrova a Balkánu. V ČR se vyskytuje mozaikovitě na území celého státu s výjimkou jižních Čech, kde je nalézán jen na nemnoha místech.

Zajímavosti

Na svou obranu používá mlok jed (směs toxinů), který produkuje především v příušních žlázách v zadní části hlavy, a pak ve žlázách nacházejících se po stranách hřbetu a na ocase. Jed není pro člověka příliš nebezpečný, ale pokud se však dostane např. do očí, způsobuje silné pálení. Menším živočichům, kteří se mloka snaží napadnout, může způsobit silné svalové křeče a zvýšení krevního oběhu v celém těle, spojené s obtížnějším dýcháním; jed ve větším množství pak může takového živočicha i zabít. Díky této schopnosti nemá mlok téměř žádného přirozeného nepřítele, největším nebezpečím je pro něj člověk.

Význam

Mlok skvrnitý je u nás chráněn zákonem, je silně ohroženým druhem. Odchyt mloka v přírodě je přísně zakázán.

Vřetenatka obecná

Alinda biplicata

Kmen: měkkýši
Třída: plži
Řád: plicnatí
Čeleď: závornatkovití
Rod: vřetenatka
Velikost
Délka ulity: 16-18 mm

Šířka ulity: 3,8-4 mm


Popis

Vřetenatka je, stejně jako třeba hlemýžď zahradní, plž. Schránka (ulita) vřetenatky má nápadný štíhlý vřetenovitý tvar s jemným rýhováním, je levotočivá. Ústí ulity je hladké na horní části s jedním zoubkem, v dolní části je široký járek (výřez v ústí). Mladí jedinci mají ulitu širší, jen s několika závity, postupně dostává vřetenovitý tvar. Hřbetní část těla je tmavá, směrem ke spodní straně světlejší. Zbarvení ulity je hnědavé, ústí ulity je světlé (bílé).

Ekologie

Vřetenatka obecná obývá vlhké suťové a listnaté lesy, skály, ale často ji najdeme také v zahradách, parcích a kolem lidských sídel (zídky, hromady kamenů aj.). Vřetenatky se za suchého počasí ukrývají pod kameny, dřevem nebo jsou přichyceny na skalách, zdech a zídkách. Živí se rostlinnou potravou a různými organickými zbytky. Vajíčka kladou do vlhké půdy nebo ztrouchnivělého dřeva.

Rozšíření

Palearktický druh - Evropa, střední a jižní Evropa, na severu Norsko a Švédsko, na západ po Francii a také ve Velké Británii. V ČR hojný druh, téměř po celém území, zejména v nížinách, často jako jedna z mála „závornatek“ se vyskytuje synantropně (v okolí lidských sídel).

Slepýš křehký

Anguis fragili

Kmen: strunatci
Třída: savci
Řád: šupinatí
Čeleď: slepýšovití
Rod: slepýš
Velikost
Délka: 25-50 cm



Popis

Beznohý ještěr s hadovitě protáhlým tělem bez končetin. Hlava je krátká, téměř neoddělená od trupu. Zbarven je hnědavě, žlutavě nebo šedě, středem hřbetu se často táhne tmavý tenký proužek.

Ekologie

Často je mylně používán za hada. Ukrývá se pod kameny, v listí, v pařezech, najdete ho ale třeba i na zahrádce v kompostu. Slepýš přes zimu hibernuje, tj. ukládá se k zimnímu spánku (nejčastěji třeba v norách hlodavců, skalních škvírách, ve vyhnilých pařezech aj.) a vylézá na jaře, koncem března až počátkem května (záleží na podnebí a počasí). Je věrný svému stanovišti, proto ho můžeme na témže místě potkávat i několik let. Páření probíhá v dubnu, samice rodí v létě 8-12 (někdy i 26) sedm centimetrů dlouhá mláďata.

Žije převážně v lesích (listnaté i jehličnaté) na pasekách, v křovinatých stráních i na loukách, většinou ve vlhkých oblastech. Slepýš loví v noci, aktivní je především časně zrána a za soumraku, nebo po teplém dešti. To vylézá z úkrytu a hledá potravu. Nejraději si pochutnává na pomalých bezobratlých živočiších (žížaly, slimáci). Pohybuje se jako hadi plazením, ale není tak mrštný.

Rozšíření

Slepýš je rozšířený na západ od Karpat a Dunaje, obývá téměř celou střední, západní a severní Evropu, Velkou Británii. U nás jej najdeme na celém území od nížin až po více než 1 000 m n. m. 

Zajímavost

V případě nebezpečí může slepýš odlomit část ocasu, který sebou ještě nějakou chvíli mrská. Tato reakce slouží jako ochrana před predátory. Následně se jeho ocas po čase částečně regeneruje.

Význam

Slepýš je zcela neškodná ještěrka, je však bohužel často zaměňován s hadem a usmrcován. Je to nejen nesmyslné, ale také nezákonné, neboť je v Česku chráněn jako silně ohrožený druh. 

Sýc rousný

Aegolius funereus

Kmen: strunatci
Třída: ptáci
Řád: sovy
Čeleď: puštíkovití
Rod: sýc
Velikost
Délka: 22-27 cm
Rozpětí křídel: 50-62 cm
Hmotnost: samec 95-110 g, samice 120-210 g

Popis

Vrch těla je tmavohnědý se světlými skvrnami především na vrchu hlavy a za šíjí. Při kořeni křídla má světlý pruh. Spodina těla je bílá s hustými tmavohnědými skvrnami. Závoj je bílý, tmavě lemovaný, před okem a nad ním je černá skvrna. Letky světle hnědé s bílými páskami, rýdovací pera hnědá s několika přerušovanými bílými páskami. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Ekologie

Hnízdí ve starých, většinou jehličnatých lesích, vždy v dutinách (nebo budkách) po datlu černém nebo žlunách. Hnízdní dutinu nijak neupravuje, vystýlku tvoří zbytky kořisti a vývržky. Od poloviny března do konce května snáší 4-7 (2-8) vajec ve dvoudenních intervalech.  Na vajíčkách sedí pouze samice, délka sezení je nejčastěji 26-27 dní. Hnízdo mláďata opouštějí ve věku 30-35 dní, v té době jsou již plně vzletná. Pohlavně dospívají v následujícím roce, nejvyšší dosažený věk je téměř 16 let. Více než 95 % potravy tvoří drobní savci. Zbytek ptáci a zcela výjimečně hmyz.

Možné záměny

Velikostí i zbarvením se podobá sýčkovi obecnému. Liší se zejména hustě opeřenýma nohama, má velkou hlavu s kontrastněji zbarveným závojem. V letu se rozezná podle přímého letu, sýček létá v dlouhých obloucích.

Rozšíření

Vyskytuje se od severovýchodního Polska přes Ural po západní Sibiř. Víceméně izolované populace žijí v pohořích střední až jižní Evropy a Malé Asie. U nás původně obýval především horské jehličnaté lesy. Ve druhé polovině minulého století se začal šířit i do nižších poloh a v současnosti se vyskytuje asi na 40 % území.

Význam

V Červeném seznamu ČR je zařazen do kategorie VU - druh zranitelný

Netopýr ušatý

Plecotus auritus

Kmen: strunatci
Třída: savci
Řád: letouni
Čeleď: netopýrovití
Rod: netopýr
Velikost
Délka: 40-52 mm
Váha: 5-11 g
Rozpětí křídel: 240-285 mm
Délka ušních boltců: 34-41 mm

Popis

Netopýr ušatý je savec přizpůsobený letu. Od jiných netopýrů malé a střední velikosti se liší neobyčejně dlouhými boltci, které v letu drží vztyčené a otočené dopředu. Boltce jsou na čele vzájemně srostlé blanitým lemem a opatřené 18-24 příčnými svaly s jejichž pomocí je netopýr v klidu harmonikovitě skládá nazad. Při zimování jsou boltce přiloženy k boku těla a složeny pod křídly, takže dopředu vyčnívají jen dlouhá blanitá ušní víčka. Křídla jsou krátká a široká. Ve zbarvení srsti jsou zřetelně zastoupeny hnědožluté tóny – hřbet je hnědavý, na břichu bývá srst bělavá s hnědožlutým nádechem.  

Ekologie

Přes zimu netopýr upadá do zimního spánku, při kterém má uši složené pod křídly. Je zavěšen za čtyři drápky zadních končetin hlavou dolů s létající blánou přiloženou k tělu. Zimuje nejčastěji v jeskyních, dutých stromech a na půdách, zejména v nížinách a pahorkatinách, vyhýbá se městům. Nejčastěji z našich netopýrů osídluje i ptačí budky v nichž samice od poloviny června pravidelně rodí jedno (vzácně dvě) mláďata.

Netopýři ušatí žijí v letních koloniích čítající 5–25 (průměrně 10) samic. Loví převážně v lese, často i ve dne, a to většinou můry a jiné noční motýly, housenky, škvory, dvoukřídlý hmyz nebo pavouky, a tím pomáhají udržovat rovnováhu v přírodě. Při lovu netopýr využívá svůj dobře vyvinutý sluch. Není dobrý letec, létá nízko a pomalu (15 km/h). Průměrná délka života jsou 4 roky.

Rozšíření

Osídluje lesní oblasti od Portugalska a britských ostrovů po Sachalin, Japonsko a severovýchodní Čínu. V Evropě chybí jen v jižní části Iberského a Apeninského poloostrova, mozaikovitě je známý z Turecka a Zakavkazí. Vyjma zemědělsky intenzivně obhospodařovaných nížin s rozsáhlým bezlesím se u nás vyskytuje takřka celoplošně až po horní hranici lesa. V podhorských oblastech s vlhčím klimatem a členitými lesními až parkovými porosty patří k nejhojnějším druhům netopýrů vůbec.

Zajímavost

Echolokace: netopýr vydává různé zvuky, které se odrážejí od okolních předmětů, při lovu potravy vydává hlasy převážně nosem (slaběji i ústy). Nejvyšší známý věk netopýra ušatého je 30 let, nejdelší známý přelet 66 km.

Význam

Všechny druhy netopýrů jsou zvláště chráněni dle zákona. Netopýrům nejvíce vadí ubývání vhodných úkrytů, jak přechodných letních, tak i zimovišť. Potřebují nejen dost doupných stromů a přístupných jeskyní, ale i půdy domů nebo škvíry v jejich zdech. Netopýři dnes bydlí i v panelových domech, ale o spoustu úkrytů přicházejí kvůli zateplování. Netopýrům můžeme pomoci tím, že je nebudeme v jejich úkrytech rušit a ponecháme jim přístup například na půdy a do kůlen. Také můžeme pro netopýry postavit speciální netopýří budky. 

Plšík lískový

Muscardinus avellanarius

Kmen: strunatci
Třída: savci
Řád: hlodavci
Čeleď: plchovití
Rod: plšík
Velikost
Váha: 15-28 g
Délka: 62-86 mm


Popis

Náš nejmenší a zároveň nejhojnější druh plcha. Dosahuje přibližně velikosti myši domácí a jeho ocas je jen krátce, hustě osrstěný a nepřesahuje délku těla. Srst na hřbetě, bocích i hlavě má rezavou až žemlově žlutou a břicho bývá světlejší s bílou skvrnou na hrudi a na krku.

Ekologie

Na jaře si plšíci staví kulovitá hnízda z trávy, listí a mechu. Každý jedinec má 3-5 hnízd, která střídavě využívá. Zimní hnízdo je umístěné pod kameny nebo kořeny, ve starých pařezech i v norách jiných hlodavců. K zimnímu spánku se ukládá v září až říjnu, probouzí se v dubnu. Na zimu se vždy dobře vykrmí. Potravu plšíků tvoří semena, plody, ořechy, pupeny a kůra. Z 50 % však potřebuje živočišné krmení, plšíci požírají hmyz, žížaly, měkkýše a s oblibou vybírají i ptačí vejce. Mláďata se rodí od konce května, samice je březí 22-25 dnů. Obvykle mívají 3-5 mláďat, výjimečně až 7. Mléko sají 3-4 týdny, po jednom měsíci poprvé opouští hnízdo. Plšíci se v přírodě dožívají maximálně 3-4 roků.

Rozšíření

Plšík obývá Evropu vyjma Pyrenejského poloostrova a severských oblastí, na východě zasahuje do povodí Volhy a turecké Anatolie. Běžně, i když nehojně se vyskytuje na většině území ČR, v horách až v pásmu kosodřeviny (do 1400 m n. m.).